Puťák 2009
11. 8. 2009
Po roce přišly zase prázdniny a my nevěděli co s časem...Sedět doma u počítače?...Válet se na koupališti?..To nebylo ono. Tak jsme opět vyrazili na putovní tábor. Tentokrát v trošku menším počtu než v loni. Ale nikomu to nevadilo, protože někteří vydali za dva nebo i více. Doufám, že se na mě nikdo nebude zlobit, když je zmíním jmenovitě. Šéf letošního puťáku byla Helča, jako další zbalila svůj malý batoh Janča, tentokrát nezdolná a plná energie naše Eliška, no a nesmím zapomenout na naše párečky Evču s Jirkou a Adama se slivkou (nebo sunarem..nějak nevim do čeho se zamiloval víc:-). Přibrali jsme také jednoho nového člena a tím byl Dušan. Časem se naše výprava ještě rozrostla o Quida, Huga, Zdislavu, Evžénii, Wiliema a Elvínu. Před menší počáteční rozpaky jsme vše zvládli bez sebemenších potíží. Občas jsme sice doháněli plán cesty...a občas ho i přetáhli...ale s úsměvem na tváři jsme si poradili s každou nesnází.
Začali jsme ve Vrbně pod Pradědem, kde jsme si jako malou rozcvičku na začátek dali takový malý asi 5 km okruh se zříceninou. Zříceninu jsme sice málem ani nenašli, ale asi tam kdysi přeci jen něco stálo.
Další den jsme si ještě trošku ulehčili cestu a svezli se autobusem do Karlovy Studánky.(Doteď to nechápu, ale všechny vlaky a i ten autobus prostě couvali...jakoby nemohli jet vpřed.) Tam nakoupili pohledy..napili se léčivé vody a plni sil se vydali na Praděd. Ikdyž bylo zataženo..já pořád doufala, že vysvitne sluníčko, ale bohužel. Čím jsme se dostávali do věstších nadmořských výšek, tím bylo hůř. Samá mlha kolem nás. Ale plni odhodlání jsme to nevzdávali a šli za svým cílem. Poslední kilometr vzhůru se mi zdál nekonečný. Když jsme konečně došli na vrchol...nebylo vidět nic...jen mlha...Tak jsme se ukryli do tepla restaurace a dali se do jídla..trošku uschli...zabalili se do pláštěnek a vyrazili opět ven do toho nečasu. Šli jsme dál a dál. Mlha před námi..mlha za námi. Až jsme objevili malý přístřešek a rozhodli se, že dál nejdeme. Uvařili jsme si..a uložili se ke spánku v domění, že po probuzení bude svítit sluníčko.
Probudila jsem se docela brzy ráno...a doufala jsem, že se mi to jen zdá. Mlha pořád stejná. Bohužel nebyl to jen sen. Byla to realita. A tak jsme po snídani vydali opět do té husté mlhy. Šli jsme určitě pěknou hřebenovku, ze které nebylo nic....až při příchodu do Červenohorského sedla, se mi zlepšila nálada. Měli jste vidět tu radost, když na nás poprvé vykouklo sluníčko. Sice jen na chvíli, ale i tak potěšilo to...část cesty jsme se konečně mohli dívat na ta nádherná panoramata. Ale bohužel ne celou...opět jsme začali stoupat a stím se i začalo zatahovat. Došli jsme na Keprník a tam opět nic než mlha. Potom co jsme začali scházet dolů, se počasí zase lepšilo a od dalšího dne nás provázelo jen samé sluníčko. Hned se nám šlo lépe. Elišku přestával bolet zvrknutý kotník a sil měla, že by je mohla rozdávat. A tak jsme zdolali nejvyšší vrchol Rychlebských hor Smrk. Cesta byla nádherná....kolem potoka, ve kterém jsme se umyli...o něco výš lemována boruvčím. Byl to takový odpočinkový den :-).
Od našeho spacího místečka už to bylo jen kousek k vrcholu Kralického Snežníku (13,5km) Tak proč ho nezdolat? Zase nás čekala cesta skopce..dokopce..po rovince..lesem...borůvčím..blátem...na hranici s Polskem. (Normálně byste asi nevěřili, ale myslim, že máme lepší borůvkynež v Polsku) Trošku sme se zapotili, ale došli jsme tam...tam nahoru...odkud bylo nádherně vidět všude okolo...žádný mráček...prostě nááádhera. Ale nemohli jsme tam být věčně. Čekala nás opět cesta dolů. a i další a vlastně poslední den pořád dolů. Až na jednu výjimku...kdy jsem trošku pozměnila Helčin plán cesty a místo silnice zvolila cestu o něco delší...ale příjemnější. Helča a i Eliška mě za to nenávidí asi do teď...protože to 2 km prudké stoupání a můj úsměv u toho je pěkně vytáčel. No naposled jsme se podívali z kopce dolů...a sešli až do Králík (nebo Králíků pořád nevím jak se to skloňuje..prostěš město Králíky). Tam jsme se ubytovali u rybníčka, který nám poskytl osvěžující koupel.
Vše rychle uteklo a my museli domů...a tak sme zase tady s našimi vzpomínkami...
Začali jsme ve Vrbně pod Pradědem, kde jsme si jako malou rozcvičku na začátek dali takový malý asi 5 km okruh se zříceninou. Zříceninu jsme sice málem ani nenašli, ale asi tam kdysi přeci jen něco stálo.
Další den jsme si ještě trošku ulehčili cestu a svezli se autobusem do Karlovy Studánky.(Doteď to nechápu, ale všechny vlaky a i ten autobus prostě couvali...jakoby nemohli jet vpřed.) Tam nakoupili pohledy..napili se léčivé vody a plni sil se vydali na Praděd. Ikdyž bylo zataženo..já pořád doufala, že vysvitne sluníčko, ale bohužel. Čím jsme se dostávali do věstších nadmořských výšek, tím bylo hůř. Samá mlha kolem nás. Ale plni odhodlání jsme to nevzdávali a šli za svým cílem. Poslední kilometr vzhůru se mi zdál nekonečný. Když jsme konečně došli na vrchol...nebylo vidět nic...jen mlha...Tak jsme se ukryli do tepla restaurace a dali se do jídla..trošku uschli...zabalili se do pláštěnek a vyrazili opět ven do toho nečasu. Šli jsme dál a dál. Mlha před námi..mlha za námi. Až jsme objevili malý přístřešek a rozhodli se, že dál nejdeme. Uvařili jsme si..a uložili se ke spánku v domění, že po probuzení bude svítit sluníčko.
Probudila jsem se docela brzy ráno...a doufala jsem, že se mi to jen zdá. Mlha pořád stejná. Bohužel nebyl to jen sen. Byla to realita. A tak jsme po snídani vydali opět do té husté mlhy. Šli jsme určitě pěknou hřebenovku, ze které nebylo nic....až při příchodu do Červenohorského sedla, se mi zlepšila nálada. Měli jste vidět tu radost, když na nás poprvé vykouklo sluníčko. Sice jen na chvíli, ale i tak potěšilo to...část cesty jsme se konečně mohli dívat na ta nádherná panoramata. Ale bohužel ne celou...opět jsme začali stoupat a stím se i začalo zatahovat. Došli jsme na Keprník a tam opět nic než mlha. Potom co jsme začali scházet dolů, se počasí zase lepšilo a od dalšího dne nás provázelo jen samé sluníčko. Hned se nám šlo lépe. Elišku přestával bolet zvrknutý kotník a sil měla, že by je mohla rozdávat. A tak jsme zdolali nejvyšší vrchol Rychlebských hor Smrk. Cesta byla nádherná....kolem potoka, ve kterém jsme se umyli...o něco výš lemována boruvčím. Byl to takový odpočinkový den :-).
Od našeho spacího místečka už to bylo jen kousek k vrcholu Kralického Snežníku (13,5km) Tak proč ho nezdolat? Zase nás čekala cesta skopce..dokopce..po rovince..lesem...borůvčím..blátem...na hranici s Polskem. (Normálně byste asi nevěřili, ale myslim, že máme lepší borůvkynež v Polsku) Trošku sme se zapotili, ale došli jsme tam...tam nahoru...odkud bylo nádherně vidět všude okolo...žádný mráček...prostě nááádhera. Ale nemohli jsme tam být věčně. Čekala nás opět cesta dolů. a i další a vlastně poslední den pořád dolů. Až na jednu výjimku...kdy jsem trošku pozměnila Helčin plán cesty a místo silnice zvolila cestu o něco delší...ale příjemnější. Helča a i Eliška mě za to nenávidí asi do teď...protože to 2 km prudké stoupání a můj úsměv u toho je pěkně vytáčel. No naposled jsme se podívali z kopce dolů...a sešli až do Králík (nebo Králíků pořád nevím jak se to skloňuje..prostěš město Králíky). Tam jsme se ubytovali u rybníčka, který nám poskytl osvěžující koupel.
Vše rychle uteklo a my museli domů...a tak sme zase tady s našimi vzpomínkami...
Náhledy fotografií ze složky Puťák 2009
se stydim
(Maruška, 11. 8. 2009 21:21)